Náš nový projekt, aneb 1+1=3
Tak tu máme oznámení našeho nového projektu. Už jsme toho s I. vymýšleli fakt hodně, od podnikání po dopravu kontejnerů z Pákistánu do Ameriky po další podnikání až po stavbu domu.
A protože barák je skoro hotový, je přeci potřeba rozjet nový projekt. Ačkoli, ono je to asi trošku jinak. My už jsme to tak trochu avizovali ve všech těch našich “Není čas, není čas” článcích, že ta implikace není směrem “až bude hotovo, tak”, ale spíš “protože on=>musí být barák” 😉
A tak se to stalo. Narozdíl od softwareových i realitních projektů to nenabralo zpoždění, naopak, releasovalo se to dokonce o 3 dny dříve.
V programátorské hantýrce by se to dalo popsat jako “příprava na deploy na servery začala kolem jedné ráno, aby se pak kolem šesté začalo s ostrým nasazováním a ve 14:10 bylo hotovo”.
V jazyce všech ostatních to znamená, že v jednu ráno I. praskla voda a já si to mohl dát po dálnici do porodnice 160km/h. Tam nám řekli, že ač je to voda, malýmu vodníkovi se ven ještě úplně nechce a tak si I. tam nechají a já si mám jet dát domů na pár hodin šlofík.
V sedm pak psala I., že už je z toho deployování značně utahaná a potřebuje dobít energii, a tak ať dovezu nějaký musli tyčky a další cukr-able materiál. A tak jsem po necelých 2h spánku vydal na zatím největší párty mého života.
Od sedmi se I. postupně chystala na zlomový okamžik svého života, kdy do cca 11h to dávala bez drog, protože všichni dealeři zrovna dopovali ostatní pacienty po nemocnici. Naštěstí pak se dostala na řadu, a tak po solidní dávce epiduralu rovnou do míchy se její stav “kurva to bolí” změnil na “svět je krásně barevný”.
V tomto stavu jsme přečkali až skoro do konce, kdy tělo stále vědělo, co má dělat, jen o tom už nedávalo vědět majitelce, která si mohla aspoń trochu odpočinout na svů den D, hodinu H a minutu M.
A i když to vypadalo, že už to bude jen pohůdka, tak těsně před samotnou akcí jí do krve napumpovali novej materiál, co zničil ten původní, takže si I závěr akce pořádně užila.
Nutno říct, že nám s celou akcí pomáhala neuvěřitelně ochotná porodní asistentka spolu s naší kamarádkou doktorkou – porodnicí, takže všechno proběhlo v naprosté pohodě a klidu. Za to opravdu moc dík oběma.
Původně jsem se fakt snažil být statečný a být u všeho od začátku až do konce. Pro mne jako chlapa bylo dost frustrující vidět I ve stavech, kdy nemůžete pomoct a jediné, co jde, je koukat. Dokonce ani dobrý vtip nepadal na úrodnou půdu, ale snad byla moje přítomnost aspoň jí prospěšná. Na druhou stranu když v sobě měla epidural, úspěšnost mých vtipů měla 100%. Asi si to pořídím domů ;-).
Když pak přišlo na lámání chleba, vydržel jsem do 3/4. Když už se blížil závěr, v místnosti bylo správně horko i od zaplých nahřívačů dětí, doktorku, sestry, dětských sester a celkově to bylo fakt napjaté, tak jsem prý začal být lehce zelený. Nejprve si toho všimla kámoška doktorka, na to mne pak z místnosti vyhodila I. Ona si zpětně pomatuje vlídne “klidně běž”, já zase její “vypadni odsud”. Tak nevím, asi to bylo někde mezi ;-).
No a když se malý vyloupnul, už jsem zase mohl dovnitř. Dokonce jsem dostal do ruky nůžky, a že si to mám vyřídit s pupeční šňurou. V danou chvíli jsem ani netušil která bije, natož co mám dělat. A když mi to zopakovali, zkusil jsem stříhat a nic. Hláška od doktorky i sestry “oni jsou tupé, musíš víc” mne skoro odrovnala. Ale povedlo se.
Jeden známý mi pak říkal, že jinýho jeho známý pronesl, že po každém porodu (zažil dva), se cití emocionálně rozervaný. Je to přesné.
Už před releasem jsem z toho nebyl dvakrat silný, ale pak mi trvalo tak hodinu dvě, než jsem se aspoň trochu vrátil do normálu. Zajímavý zážitek, asi by si to měl zkusit každý. Dostat prcka jen tak do ruky, když už je po všem, asi ho teď beru jinak.
Takhle jsem viděl, jak je fialový a vypadá jak potomek dvou Zombie, jak začíná dýchat a vydávat zvuky. Jak se pomalu obarvuje, jak ho připravují, zabalují a vůbec všechno kolem.
Dneska je mu den. Už má růžovou barvu a z původně zmuchlané žížaly je natáhlá žížala. V době narození měl 52cm a 3,2kg. Délka bude asi po mě, váha spíš po I. ;-).
Asi to bude složitý projekt, víc než nosit VPC cihly, víc než tahat Loxone, víc než programovat. Na druhou stranu, když se zadaří, jednou bude možná programovat se mnou :-).
PS: Na blogu budeme uveřejňovat i články o Šimonovi (tak se jmenuje). Pravděpodobně pak rozdělíme mailing list tak, abyste vy, co chcete jen články o baráku, nemuseli číst články o malém vodníkovi 😉
