I. se v pondělí pustila do úklidu kuchyně. A že prý moje Aniversario, Don Papa a pár dalších flašek překážejí v rohu linky a chtělo by je to přestěhovat do skleněné vitríny, kam byly od začátku zamýšleny.

Hmm, výtečný nápad. Akorát vitrína zatím neexistovala a tak to znamenalo vyřešit obyvák. Dočasný nábytek vyházet, vymyslet nové rozložení, někde ho sehnat a nainstalovat. A protože se naše heslo “není čas, není čas” od doby stavby zas tak moc nezměnilo, šlo se na to rovnou.

Hned v pondělí jsme se jednoznačně shodli na tom, že základ uděláme z Ikea nábytku. Bude to stát pár peněz, bude to hned, a pokud to Šimon nebo časem i druhej sabotér nějak poničí, nebude nás to štvát tolik, jako by to byl nábytek na míru za desítky tisíc.

V úterý jsme hned ráno vyrazili do Ikey na nákupy. Bohužel, barva dvířek z katalogu vypadala v reálo o dost hůř a navíc měla kolem sebe nesmyslný rámeček, takže to vypadalo jak skřínka z dob našich prababiček. Takže jsme dvířka zavrhli a nakoupili jen korpusy a poličky. Dvířka necháme udělat na zakázku u nějakého místního truhláře.

V Ikee jsme nakonec strávili 5 hodin. Než jsme všechno promysleli, naplánovali a nakoupili, půl dne bylo v háji. Na vlek jsme zásilku nakonec vyskládali tak tak, ale vešlo se.

Krom samotné stěny k televizi jsme totiž nakoupili taky skřínky nad gauč a další skřínky vedle kamen. Dost tvrdě jsme totiž podcenili skladovací prostory v obyváku a celkově našem domě, takže to teď doháníme. Věcí a hraček pro prcka je spousta a skříní v přízemí minimum. Takže jsme museli nakoupit pár skladovacích upgradů :).

Ještě ten den co jsme se vrátili z Ikei jsem poskládal všechny skřínky dohromady. Bylo jich třináct. Třínáctkrát zopakovat stejný postup dokola. Třináctkrát rozbalit, roztřídit, smontovat, odnést. Třináctkrát stejné utrpení, jen pokaždé o něco rychleji.

Musím se přiznat. Zhřešil jsem, ignoroval jsem doporučený postup skládání Ikea skřínek. Nejen, že jsem přeskakoval jednotlivé kroky a skládal to v jiném pořadí, ale dokonce jsem použil i Aku šroubovák, ačkoli je přímo zakázán.

Ale co víc, vzal jsem pak na ty skřínky i flexu a dal jsem jim co proto :). Skřínky mám naražené až na zeď a potřeboval jsem tam natahat elektriku na osvětlení. S tím zřejmě soudruzi ze Švédska úplně nepočítali, takže bylo potřeba to trochu vylepšit. Ale o tom až dál.

Den po tom, co jsme tu hromadu dřevotřísky nakoupili a smontovali, jsme se hned z rána pustili do instalace. Nejdřív jsme museli rozmístit všechny ty korpusy po celém obyváku, aby se tam dalo alespoň někde začít. Třináct korpusů je fakt hodně korpusů i na 60m2 prostoru.

A tak jsme se pustili do Sokobana v reálném životě. Přemisťovali jsme a třídili jsme skříně tak, aby byly co nejblíž jejich finální destinaci a zároveň nepřekáželi práci. Což šlo vzhledem ke stísněnému prostoru a všudypřítomnému plazícímu se partyzánovi fakt skvěle :).

Začli jsme výškovou skříní vedle kamen. Tam jsme udali 4 (na fotce zatím 3) skřínky na sebe. O patentu spojování skřínek od Ikey by se dalo napsat miliómy slov a ani jedno pěkné, ale shrnu to do jediného, a to demence. Kovová capka a oboustranný samolepící papírek 1x2cm má zajistit pevné spojení skřínek neomezeně vysokých.

No tak jsme tam těch spojek dali dvakrát tolik (z toho, co zbylo z ostatních skřínek) a ještě všechny patra přikotvili do zdi. Pro jistotu. Aby až bude mít malej orangután nápad po tom vylézat nahoru, tak z něj nebyl 2D orangután.

No a pak přišla na řadu flexa. Pan Ingvar Kamprad by byl asi trochu zarmoucen, ale účel světí prostředky. A když tam ty troubové nemají připravené elektrokanálky, flexa byla nejjednodušší řešení. Tím byla vysoká skříň připravená a šlo se dál.

Kromě logického plánování jsou totiž stávající budovatelské aktivity ovládány ještě prckem. Dvakrát denně chodí spát, takže flexu a vrtačku jsem měl povolenou jen v některé hodiny, zatímco tahání elektriky a tiché přípravy jsem mohl dělat v zbývajících hodinách. A proto, když to šlo, dělal jsem rámus a kabely nechával na ticho 🙂

A tak jsem se pustil do skřínek pod televizí. Tady bych vyzdvihl mou novou hračku z Lidlu. Koupil jsem si “multifunkční nástroj”, tak tomu říkají. Je to taková ta vibrační bruska/řezačka/cokoli, co jen vibruje a díky nástavcům dělá všechno možné.

Na vyřezávání otvorů do sololitových desek je to naprostá pecka. Krásný rovný čistý řez. Žádné pižlání pilkou, žádné nepřesné díry flexou nebo maflem. Prostě supr. Za 700kč včetně nástavců.

A protože mezi tím šel prcek spát, pustil sem se do elektriky na mé alkoholické skřínce. Ta bude samozřejmě osvětlená. Jednak protože je to fakt pěkný, a pak protože to tak má můj kamarád B. a tak to musím mít taky, to dá rozum :).

Shodli jsme se s I, že naše skřínka zezadu vypadá jako sebevražedný atentátník, ale holt pro chytrou domácnost se musí něco obětovat :). Ale jen co se to přiklopilo ke zdi, vypadá to zase jako normální skřínka.

A tím bych tento díl ukončil. Je toho ještě opravdu spousty co se nám stalo a do jednoho článku se tolik emocí prostě nevejde. Takže, to be continued…..

Pomohl Vám náš blog? Chcete nás podpořit? I málo udělá radost 😉