Severní zeď, díl Osmsetpadesátýšestý
Tak pojďme už ty články o severní zdi a truhlíkách konečně dorazit. Stále mi to ve frontě visí hromada fotek, kde se Vám chci pochlubit, jak moc jsem šikovný, tak hurá na to :).
Minule jsme skončili u hotových truhlíků naplněných kompostem a hlínou, to dneska, to to bude o dost zajímavější. Pustil jsem se totiž po delší době zase do zednické a rozhodl se natáhnout si severní zeď lepidlem sám.
Původně jsem to chtěl nechat udělat nějakého řemeslníka. Jenže, ten šikovný, co nám dělal schody, dlažbu, obklady a spoustu dalšího, se rozbil. Na cokoli, co jsem potřeboval, jsem ho naháněl stokrát, když už dorazil, po pár hodinách práce ho buď něco strašně bolelo, nebo to bolelo jeho manželku, nebo mu zrovna přivezli stavební materiál, nebo nějaká jiná výmluva. Po čase jsme si z něj už dělali srandu, že má lexikon výmluv. Kdykoli mu člověk zavolal, vytáhl z klobou naprosto nečekanou vyhovorku. Pokaždé novou, originální a většinou ještě více morbidní nebo absurdní :).
Tahání zdi do lepidla jsem sice ještě předtím nedělal, ale nemůže na tom nic být, ne? Tak jsem zkoukl pár videí a pustil se do toho, Ze začátku mi to nešlo vůbec, tahal jsem to sem a tam a už zamokra vypadal výsledek všelijak. To jsem postupně vypiloval, zjistil jak, odkud a kam tahat a už se to zlepšilo. Ale problém mi pořád dělalo vracení se. Člověk se u téhle práce musí odprostit od opravování toho, kde už byl. VŽDYCKY, VŽDYCKY, VŽDYCKY to tim totiž jen zhorší…. vždycky.
No, dojel jsem to do konce, připravený na to, že tam nějaké drobné kosmetické vady budou. A nechal jsem to uschnout. Když jsem to ráno ale viděl, začal jsem litovat toho, že jsem se do toho pustil. Hele, bylo to fakt hnusný. Asi jsem měl radši tomu druhému řemeslníkovi těch 10.000Kč za těch pár metrů dát. Tohle bylo fakt čiré zoufalství.
A tak jsem zase googlil a někde během toho hledání jsem si vzpoměl na řemeslníka číslo jedna, který vlastně vždycky říkal, že se první vrstva má ignorovat a že to vždycky musí dělat na dvě vrstvy. Ha! V tom je zřejmě ten trik.
A tak jsem zlomil svou nenávist ke zdi, k lepidlu i hladítku a pustil se zas do toho. Namíchal jsem řidší směs a začal nanášet a vyhlazovat druhou vrstvu.
A co Vám budu povídat, najednou jsem si připadal jak naexpovaný profík Pan Zedník level 100 :). Krásná hladká stěna, práce šla pěkně od ruky a všechny nerovnosti uspokojivě mizely.
Takhle jsem dotáhl celou zeď a opět jí nechal zaschnout. A důležité pravidlo, neopravovat co už je uděláno. Otřepky a jiné nerovnosti nechat být, protože….. tady dády dá…. se to pak opraví v dalším kole. A to konkrétně touto brusnou technologickou věcí, která nevím, jak se přesně jmenuje :).
Tou se totiž pak krásně vše zabrousí, takže výsledkem je opravdu hezká (téměř) hladká zeď.
Opět po zachnutí přišlo na řadu natření. Na to jsme koupili klasickou fasádní barvu. Ale jen samotnou barvu, bez jakéhokoli zrna, abych to nemusel ještě točit. Ono lepidlo stejně nějaký trochu vzor zanechalo, takže to jakous-takous strukturu má.
V okamžiku natírání už mi bylo dávno jasné, že by se to o dost lépe dělalo, když by tam ty truhlíky ještě nebyly :). Jenže, znáte to, jak to chodí. Aby se mohlo udělat A, musí se udělat B, kvůli kterému se musí udělat C. A tak bylo potřeba se rychle zbavit kompostu a proto se musely udělat truhlíky a proto se holt zeď natahovala a natírala až pak.
To, jak dlouho mi trvalo sepsat tenhle článek asi nejlépe ilustruje tato fotka. Tou dobou byla má drahocená těhotná žena ještě vlastně vcelku štíhlé figury oproti tomu, jakou Věstonickou postavu má nyní, jen pár dnů před porodem :). No, jsou to skoro tři měsíce, co mi tu ty fotky leží. Hrůza, stydím se :).
Během malování pak soused sundal dřevěné výplně, aby se mohly sloupky z boku natřít. Říkal, že mu tam ta bílá ladí a že jestli mi to neva, tak bych to natřel celé. Jasně že nevadilo, dělalo se to pak o dost lépe, než obkreslovat každé prkno :).
Po natření jsem se pak pustil zpět do obkládání truhlíku. To už byla vcelku pohodová práce. Nařezat a přišroubovat pár prken, to šlo dobře. Až na to horko, to si pamatuju, že bylo hrozné.
Po dokončení obložení jsme pak s I. už jen dotáhli závlahu a zasadili koupené rostlinky (tou dobou jsme ještě netušili, že nám víc než polovinu sežerou všudepřítomní slimáci, grrrr.)
Finální úkon pak bylo naprogramování dalších okruhů automatické závlahy v Loxone, ale to už byla opravdu jen taková třešínka na dortu :).
