Za normálních okolností by dnešek byl takový obyčejný den. Ráno se nám povedlo vyklidit stavební boudu, pak rozprodat téměř všechno, co zbylo, a odpoledne jsme dávali dohromady papíry pro EON, řešili podklady pro hygienu na kolaudaci atd.

Celkem nic zásadního, téměř nic, co by zasloužilo samostatný článek. Ale pak to přišlo. Ačkoli se měla stavební bouda odvážet až zítra, dorazila těžká mechanizace už dneska. Nejprve volali, že už tu jsou, pak tu zase nebyli, ale nakonec po šesté opravdu dorazili.

A protože jsme si tenkrát boudu chytře umístili na konec pozemku do rohu a protože jsme pak postavili do cesty dům, už jsme tak nějak tušili, že dostat boudu zpět na svobodu nebude úplně snadné. Ale na to, co se pak odehrálo, jsme připraveni nebyli.

Na vyproštění boudy kolem domu jsme povolali opět pana JohnDeera, který nám pomáhal usazovat betonovou jímku. Ačkoli tenkrát tvrdil, že to nebude žádný problém, dneska hned od začátku brblal,x že jsme to měli lépe promyslet, že je potřeba se o boudu starat aby nezarostla trávou atd. Jsme asi tak měli čas řešit během stavby takové blbiny :-).

K boudě dojet nebyl zas takový problém. Umí se zlomit v půlce, umí točit všema čtyřma kolama a ještě s nima umí točit s každým zvlášt dle libosti. Takže paráda.

Pak začalo trochu přituhovat, když bylo potřeba boudu vytáhnout ze zadního místa tak, aby ji mohl chytit. A zároveň pokud možno neprojet naším HS portálem nebo neurvat roh domu. První pokusy o zvednutí byly dost krušné, ale největší zhoupnutí naštěstí utlumilo naskládané dřevo podél sousedova plotu. A tak se bouda opět spustila na zem a chytla se lanama trochu jinak.

Na to už se povedlo boudu alespoň trochu povytáhnout, pak znovu boudu položit, najet si z jiného úhlu a znova boudu zvednout. Tam trošku překážela naše téměř neplodící planá višeň, kterou máme ale stejně v plánu časem odstranit, takže nám to zas tak nevadilo.

A tak byla bouda postupně pomaličku vytažená z jejího původního místa a už se pohybovala kolem domu, kolem všech skel a HS portálů. Zatím stále dobré, místa bylo ze začátku celkem dost a tak stačilo boudu přidržovat a korigovat její směr.

Problém nastal, když nakladač dorazli k dalšímu rohu našeho domu. To je takový kritický bod všeho. Měli s tím problémy domíchávače, stěhováci a hromada dalších. A teď si tam zkuste projet s boudou levitující metr na zemí zavěšenou na obrovském rameni nakladače. Nic moc.

V tomhle úseku jsme postupovali rychlostí 1cm za minutu. Přidržovali jsme boudu tak, aby necinkla ani o dům ani o plot. Postupně jsme ji dostali přes nejhorší část a srovnali ji s plotem a silnicí.

Na to prohlásil týpek s autem s rukou, že to už dá, že to není problém. A tak přistavil náklaďák, přivázal boudu k ruce, začal zvedat a…. opět staré známé hůůůůů a bouda nic.

No sice jsem jim to říkal, ale kdo by poslouchal náplavu z města, žejo. Tak říkám, že ať boudu jen srovná a JohnDeere ji vytáhne k vjezdu, kde to může rukou už v klidu naložit. Jenže můj nápad jaksi nenarazil na ty správné neurony a místo toho v nich vyvolal úplně jiný plán. Jako chápu, smysl pro dobrodružství nebo co se to v nich probudilo.

Že prý když to nezvedne ruka, tak že mu to má JohnDeerem přizvednout a pak už to půjde. Super plán. Takže v místě, kde je 20cm k fasádě a dalších 20cm k plotu začala akrobatická show dvou strojů. Auto s rukou zvedalo a hučelo, JohnDeere přizvedával a bouda budka se uvedla do provozu.

Když ji JohnDeere přizvedl do cca 2m výšky, bylo to (kupodivu, žejo) stále málo a auto s rukou stále jen hučelo a koukalo, zatímco JohnDeere ji celou držel. A tady by asi každý soudný čtenář čekal, že ji položili, posunuli a naložili jinak. No tak to ani omylem.

Takže JohnDeere začal boudu přisouvat blíž k plotu a nad plot, zatímco auto s rukou mu stále vydatně asistovalo svým hůůů. A co byste řekli. Stále málo, bouda se stále nehodlala vzdálit od JohnaDeera (asi osudová láska).

A tak vymysleli tu poslední nejšílenější část plánu. JohnDeere so rozjel co nejvíce k plotu, čímž ji přiblížil opravdu hodně k autu s rukou, zároveň s tím se ruka postupně zkracovala a blížila k autu. A když už měla bouda potřebnou kinetickou rychlost, prostě ji z těch vidlí shodili a počkali, jestli se to hůůůů změní v hybnou sílu a boudu udrží.

No tyvole v tu chvíli jsem fakt čekal, že bouda spadne přesně středem na plot, rozbije plot, rozbije rozvaděč, vyhodí elektriku v celé ulici, překulí se na dům, rozbije fasádu, shodí půlku baráku, někoho zabije a být to americký biják, tak i vybouchne.

 No naštěstí dobrý. Ruka začala dělat svou práci a rozhouplou boudu usměrnila a usadila na auto. Fakt nevím, jestli to takhle ty dva blbové dělají běžně, nebo jestli byli taky tak pos*** jak my s I., ale zvládli to. Zvládli to suprově. Další varianta by totiž byla flexa a boudu řezat. Nic moc. A tím se pomyslně uzavřela naše roční budovatelská etapa. Její symbol odjel vstříc novým dobrodružstvím sloužit dalším stavebníkům na cestě k jejich stavebním plánům. Tak se měj boudo 🙂

Pomohl Vám náš blog? Chcete nás podpořit? I málo udělá radost 😉