Když jsem šel na půdu pro hrábě…
Jelikož chceme pomalu začít zateplovat šikmou střechu, bylo potřeba nejprve vyrobit půdu. Prkna jsme už měli v podkroví, zbývalo tedy, aby se nějaký nebojsa vydal nahoru na kleštiny a druhý lamželezo mu dole prkna chystal a podával.
To se dělalo skutečně výborně vzhledem k tomu, že všude, ale opravdu úplně všude v podkroví sušíme polystyreny z ploché střechy, Manipulace se 4 metrovými prkny tak byl skutečně bonbónek, který by se dal přirovnat jedině k vyjíždění s podélně zaparkovaným autem, kde vám kolegové vepředu i vzadu nechají maximálně 10 cm místa.
Na nebojsu byl pasován L., který si lezouce po kleštinách prozpěvoval stále dokola písničku Já se nebójim, já se nebójim a I. pak coby spodní lamželezo statečně bojovala s prknama, přičemž chvíli vyhrávala ona, chvíli prkna. Naštěstí nebojsa vždy v pravý okamžik zasáhl silou svých mužných paží, to když lamželezo zrovna prohrávala a prkna se jala převážit na ni i její pěknou hlavinku.
Z položení prken na půdu se stala matematická slovní úloha asi o stočtyřicetiosmi neznámých. Známá hodnota pak byla pouze jedna, a to, že je tady 1 půda, na kterou to musíme všechno nějak napasovat tak, aby každé prkno začínalo a končilo na kleštině. Prkna byly všechny o různé šířce, takže se z toho stalo takové puzzle pro dospělé.
První řada byla sranda, to jsme ještě měli všechny možné šířky od 8 cm do 24, takže najít poslední kousek skládačky bylo easy. Jak ale prken ubývalo, bylo potřeba stále strategičtěji promýšlet jednotlivé tahy. O to větší radost jsme pak měli z toho, když se nám požadovaná šířka povedla poskládat dohromady. Ještě víc než kdy dřív taky platilo dvakrát měř, jednou řež. Jak jsme totiž záhy zjistili, dřeva bylo úplně přesně a dvakrát bychom si stejně neřízli, protože by nebylo do čeho.
Nakonec ale zhruba po 8 hodinách hledání správně širokých prken, měření a řezání, radostných výkřiků i zoufalých volaní o pomoc poslední deska zapadla na své místo (konkrétně to bylo doprovázeno slovy Ty se tam nevejdeš? Jen počkej, já tě tam zatluču! – zatloukl :))
a my tak máme v baráku vyrobený náš první pokojíček 🙂 Jelikož jsme si v něm na konci dne už svítili halogenem, tak tam bylo i parádně teplo.