Vodnický blog

Dnešní článek nebude ani o domě, ani bitcoinu, ani zahrádce a ani Arduinu. Teda, vlastně bude, trochu, okrajově, protože ono to všechno tak nějak souvisí.

Impulzem pro tenhle článek byla zřejmě internetová diskuze, kde si zase někdo stěžoval na to, že by chtěl podnikat, ale nemůže, protože…

V kontrastu s tím je totiž moje aktuální práce na CoinScoreru. Je to stále na úrovni hobby projektu, na kterém dělám, když je čas. Nemá to zatím pevný cíl a to, co začalo jako aplikace na evidenci obchodu v krypto světě, se postupně vyvíjí v něco mnohem sofistikovanějšího a složitějšího. A o tom to totiž v podnikání většinou přesně je.

Existuje pár argumentů, které se v těch diskuzích o ne/podnikání melou pořád dokola:

Já bych něco dělal, ale nevím co…

Často slýchám, že by dotyčný chtěl něco dělat, ale neví do čeho se pustit. Že by chtěl podnikat, budovat, ale není v čem. Na toto je strašně jednoduchá rada. Zamyslete se, co vám chybí nebo co vás štve a zkuste to vyřešit. Pokud to totiž vadí či chybí vám, je dost vysoká šance, že to chybí i někomu dalšímu.

A nemusí to být rovnou návrh nového elektrického supersportu. Můžou to být naprosté drobnosti, něco, co dělám rád a jde mi to. Třeba tvorba vánočních dekorací a jejich prodej na fleru, sousedská výpomoc na stavbě domu, sekání trávníku, prostě cokoli.

Ono totiž strašně často vůbec nejde o to, do čeho se pustíte, ale o to, že jste začali. Že hodíte za hlavu všechny myšlenky, proč to nemůže fungovat. I kdyby to nakonec nedopadlo. Za celou naši podnikatelskou kariéru se nám nespočetněkrát stalo, že jsme se pustili do něčeho, co vlastně nakonec třeba ani nikam nevedlo. Ale nasměrovalo nás to novým směrem, který byl někdy ve finále o dost lepší, než ten původní, a který by nás na začátku vůbec nenapadl.

Prvním příkladem je to, kdy jsme založili s.r.o. a rozhodli se dělat systémy na míru pro zákazníky. A i když nám to peníze vydělávalo, nebylo to to pravé. Ale nasměrovalo nás to k vlastnímu software, který nám výrobu těch systémů velmi usnadnil. Ten jsme nakonec začali prodávat celosvětově a systémy na míru úplně vypustili. Nebýt toho, že jsme se pustili do zakázkové výroby, nikdy bychom tento náš software nevyrobili.

Druhý příklad pak třeba naše koketování s kryptoměnama. Začali jsme těžbou, což nás dovedlo k obchodování na burze. Odtud přišela myšlenka na SW na evidenci obchodů, který se postupně dodnes rozšiřuje o další funkce, kde zkoušíme různé nápady. A i když to dnes ještě není komerční aplikace, díky téhle cestě nakonec poslední týdny dělám na programátorské komponentě na zobrazování a analýzu obchodních dat, kde už teď vím, že i kdyby aplikace nedopadla, tato komponenta půjde prodávat.

Prostě takové to “všechno zlé je k něčemu dobré”, ale v podobě “každá cesta je k něčemu dobrá”.

A takto je to vlastně skoro pořád. Kdykoli se do něčeho pouštíme, jdeme do toho naplno s konkrétním cílem, ale většinou nás to odkloní někam úplně jinam. Je důležité se do čehokoli pustit a cestou umět případně přehodnotit cíle a vydat se novým směrem.

Každý to nemá tak snadné jako ajťáci…

Argument, který většinou slyším v zápětí je, že “my v IT to máme děsně snadné, ale jinde je to o dost těžší!”. Nemyslím si, naopak. V případě programování se musí člověk fakt dlouho učit, než něco dokáže. Sice není potřeba velký vstupní kapitál, ale časové nároky jsou obrovské.

Pojďme na to odjinud a vezměme obor naopak úplně nejjednodušší – úklid domácností a firem. V téhle oblasti je spousta peněz a obrovský poptávka v kontrastu se strašně malou nabídkou těchto služeb. Vstup do tohohle byznysu je bez jakýchkoli nákladů a lze začít kdykoli ihned.

Paní na úklid máme už řadu let, jak na firemní prostory, tak domácí. Vyzkoušeli jsme firmy i jednotlivce, takže mám vcelku přehled. Většinou to chodí tak, že veškeré prostředky i nástroje používají ty, co mají lidé doma. Některé firmy mají své vysavače, občas i čistící prostředky, ale většina preferuje vybavení majitelů.

Spousta lidí si chce nechat uklízet jen o víkendech, kdy jsou doma a mohou na to dohlídnout. To se dá přetavit ve výhodu, protože lze začít a vyzkoušet si to klidně i při zaměstnání. Většinou stačí pracovat alespoň trochu dobře a zanedlouho máte od každého zákazníka doporučení na další tři známé. My takto doporučili už nespočet lidí.

Za čas už máte síť lidí takovou, že to jednoho člověka v klidu uživí. Dělat to měsíc, dva, tři a cestou zjišťovat, co lidé vlastně chtějí, jak to chodí a co by se dalo dělat dál. Zanedlouho budete moct svůj bysnys rozšířit, přibrat k sobě dalšího člověka a uklízet ve dvou. Časem třeba přidat doplňkové služby na čistění sedaček, koberců, žaluzií a kdo ví co. A zase to dělat nějaký čas, klidně na půjčeném vybavení. A zkoumat možnosti. A třeba se ukáže, že je nedostatek půjčoven a že namísto úklidu je bysnys v půjčování úklidové techniky. A takhle ta cesta může vést kamkoli. A jediné, co stačilo, je začít.

Úklid určitě není pro každého, tak ještě jeden příklad. Kdybych měl já čas, rozjel bych si nějaký mobilní fastfood. Zní to pitomě, ale fakt mě to láká a jsou v tom obrovské peníze. Sehnat starý karavan, do něj malou kuchyn a o víkendech s ním někam vyrazit. Aby takový projekt měl úspěch, stačí neprodávat ten odpad, co má každý. Žádný párek v rohlíku, smažený langoš nebo nedejbože smažák v housce, ale nějakou grilovanou specialitu.

Třeba trhané maso v bulce. Příprava je snadná, dá se toho udělat kotel a pak to na míste jen přihřát, naládovat do čerstvé bagety, přidat čerstvou zeleninku a prodat i s nějakou domácí omáčkou za 150kč. Naprosto v klidu. Vidím to u nás v Brně na trzích. Něco podobného tam už chvíli funguje. A i když je to fastfood s cenama restaruace, jídlo mají vyprodáno většinou pár hodin po otvíračce.

Výrobní náklady na takovou porci nejsou vysoké, takže si o víkendech lze vydělat slušné peníze, kvůli kterým jiní sedí celý týden v nenáviděném zaměstnání. Určitě to neznamená, že bude mít člověk tyhle peníze hned. Naopak, zase je to cesta. Je potřeba s něčím začít, vyzkoušet, chvíli to dělat a třeba zjistit, že v dané lokalitě mnohem víc frčí něco jiného. Nějaká jiná domácí specialita a tak zkusit to.

A zase na tom dělat, zlepšovat se, získávat zákazníky. A třeba to povede někam dál. Třeba do kamenné restaurace, třeba ke koupi pojízdné restaurace a cestě přes celou zem (pokud se vám tenhle nápad líbí a neviděli jste film Chef, tak vřele doporučuju).

Asi ale chápete podstatu. Stačí prostě začít a na tu cestu se vydat. A cíl se najde sám.

Když já nemám tolik času…

Posledním argumentem pak bývá nedostatek času, povinnosti, hypotéky, děti.

Už jsem to trochu nakousl, prostě, vždy to nějak jde. Samozřejmě záleží na životní fázi, ve které se zrovna člověk nachází. Je rozdíl, když je člověku 20-25let, je na vejšce a má spoustu času a je bez závazků. Stejně tak po škole, bez dětí, v pronájmu se dá riskovat mnohem víc, než v bytě/domě na hypotéku a se dvěma dětma.

Já ale taky neříkám, že mají lidé hned hromadně opouštět zaměstnání, protože je baví vyšívat. Naopak, chce to začít pomalu, postupně. O víkendech, po večerech, prostě, když to jde. Přestat mrhat časem a zkusit si spočítat, kolik času sežerou všechny ty  fejsíčky, televize, gamesení, kávičky a hospody. Co je vyměnit za večerní pracovní seance a třeba i s partnerem zkusit zkompletovat první vánoční věnce jako svůj první rodinný byznys. A o víkendech do toho zapojit děti, což krom zvýšení pracovní síly prospěje i budování jejich charakteru a posilování rodinných pout.

Zkrátka, vždycky to nějak jde, pořád je to o tom samém. Začít a pustit se do toho.

PS: Je samozřejmě taky možné, že tou cestou zjistíte, že podnikání není pro Vás. Ale že  třeba díky kontaktům, co jste cestou získali, najdete mnohem lepší zaměstnání, než jste měli na začátku. I to se může stát a pár případů znám. A není na tom nic špatného. Důležitá je ta cesta. Třeba to zaměstnání pak jednou povede zas někam dál.